Jak to všechno začalo

4. ledna 2018 v 10:27 | Kate
Připadne mi to jako včera a přitom je to už tak dávno. Dávno již tomu, co jsem poprvé usedla na koňský hřbet. Mohly mi být tak 3 roky, když jsem usedla na poníka v Zoologické zahradě, ale to jsem ještě ke koním neměla takový vztah. Moje láska ke koním se projevila až během dalších let mého života. Strýc mě začal brávat na poníky a velké koně za jeho známým do JK Eliot. Měla to být jen občasná náplň volného času, ale já si koně naprosto zamilovala a tahala jsem do stáje strýce vždy když jsem byla u něj. Pořád jsem doma otravovala, ať mi koupí vlastního koně, ale to jsem ještě nevěděla ani pořádně co to obnáší.

Na podzim roku 2006 jsem si doma prosadila to, že chci začít jezdit a věnovat se koním. Taťka mě zavezl do Nových dvorů, kde se mě ujala Petra Formanková. Začala mě učit základům jízdy na koni, ale jen jízdy. Výuka nezahrnovala čištění, ani sedlání. Vždycky jsem jen přijela a odjezdila si tu hodinu. Učila jsem se na kobylce jménem Sindy. Dohromady jsem na této kobylce měla asi 10 hodin. Sindy mi moc nesedla. Měla jsem strach na ní cválat a taky jsem nebyla stavu ji do cvalu vůbec pobídnout. Proto jsme se jednoho dne domluvili že jestli další hodinu nenacválám tak že s ježděním na Sindy skončím, že dokud to nedokážu, tak že pro mě ježdění nemá dál smysl. Byla jsem z toho dost zklamaná, protože další hodinu se mi vážně nacválat nepodařilo. A tak se rozpoutalo další hledání nějakých jezdeckých hodin.
Jeden rok jsem si od ježdění i hledání vhodné stáje dala pauzu a na podzim roku 2007 jsem rozjela pátrání po vhodné stáji. Našla jsem několik ve kterých by se mi líbilo a tak jsem se rozhodla, že to přes zimu ještě nechám být a na jaře že je všechny s tátou objedem a poptáme se po nějakých hodinách. Jenže co se nestalo. V zimě jsem si zlomila nohu, takže smůla. Další rok pauza. Musím říct, že už jsem z toho byla na prášky. Chtěla jsem jezdit a to strašně moc. Každým dnem jsem po tom toužila. Ani nedokážu spočítat kolik knih jsem o koncíh přečetla! Prožívala jsem je každým řádkem a v mysli si představovala jaké to asi je, co ty popisované dívky prožívají.
Konečně to přišlo. Doktor mi dal svolení k tomu abych mohla začít zase normálně sportovat a tak moje hledání vhodné stáje začalo nanovo. Narazila jsem na jednu fajn stáj. V ní jsem se seznámila s Faradem. Tento pěkný bílý Lipicán, který vždycky dokáže vymyslet tu největší blbost mě totálně dostal. Pomalu jsem na něm začala jezdit. Nejdřív jen 20 minutové procházky v lese za doprovodu jeho majtelky, ale časem začala i nějaká práce na jízdárně.
Po 3 letech jsem na jeho hřbetě opět klusala. Byl to skvělý pocit zvlášť když jsem se na něm učila navolno a ne na lonži jak tomu bylo u Sindy. V létě jsem si zajela na jeden jezdecký tábor, kde jsem poprvé ve svém životě spadla a blbě si narazila rameno, takže jsem pak měsíc nemohla jezdit. A když jsem po měsíci sedla na koně tak jsem měla strach. Farad mi ho ale pomohl překonat a tak jsem se v zimě odhodlala ke svému historicky třetímu cvalu. Samozdřejmě že jsem z toho měla velkou radost a teď už mi nedělá problém ani tryskat si na poli a občas si skočit nějaký ten skok.
Začátkem léta 2011 se Farad odstěhoval z původní stáje pryč. Dojíždění za ním pro mě bylo příliš komplikované a tak jsem musela vymyslet jinou alternativu ježdění. Hledala jsem, ale marně. V mém okolí nic nebylo. A tak se stalo. Rodiče mi k patnáctým narozeninám koupili Džilett. Tu nejzlobivější kobču, kterou jsem do té doby znala. I přeš její neustále výmysly, kousaní a vytrvalost na vyjížďkách jsme si našly společnou cestu a už to letos v červnu bude 7 let co ji mám.
Když se objevily Džildiny problémy s nohama věděla jsem, že už si o nějakých závodech můžu nechat jen zdát. Chvilkama to vypadalo, že už si snad ani nikdy pořádně nezacváláme a že budu muset přemýšlet snad nad každým jejím krokem, aby se stav nezhoršil. V ten moment mi přistála nabídka Tossiny. Váhala jsem. Nechat Džili jít a vyměnit ji? Nikdy! Můj první vlastní kůň semnou prostě musí zůstat ať to stojí co to stojí. Uživím dva koně? Nemám si nechat jen jednu? Myšlenky mi výřily hlavou. Na první vyjížďce s Tossou, když jsem si ji byla zkoušet mě shodila. Nechtěně, prostě se lekla psa. O to míň jsem byla přesvědčena o tom, že ji chci. Když jsem z ní ve stáji sesedla a odsedlala ji, tak se Vašek (její majtel) na mě podíval. "Holky nechci nic říkat, ale vy beztak skončíte spolu." Odjela jsem domů a celý večer o té vybělující šimle přemýšlela. Asi v deset hodin večer jsem měla jasno. Chci ji! Dalšího blázna do naší party. Koncem března jsem ji dovezla k nám do stáje a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem mohla udělat. Z Tossy a Džili se stala nerozlučná dvojce, která bez sebe nemůže skoro vůbec být.
No a tak to všechno začalo.. A jak to bude pokračovat? To se nechám překvapit.
Vaše Kate
 


Komentáře

1 Noel Noel | Web | 4. ledna 2018 v 16:35 | Reagovat

Farada si pamatuju ještě z tvého hoodně starého blogu. :D :) Krasavec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama